Jdi na obsah Jdi na menu
 


Slezský maraton

24. 8. 2013

 Jestli čekáte sportovní výslekdy a heroické výkonu, tak to musíte číst jinde....

Článek jsem napsal na žádost Mirka. Myslel jsem si, že není o čem psát. Ale je. Nakonec se mi i lépe píše, když popisuji jak trpím, než když to je v pohodě a ještě se vyskytne dobrý výsledek.

Na Slezský maraton  - běh v Beskydech jsem se přihlásil v únoru. Jednak mne lákalo to prostředí přírody, jednak to zapadalo do mé přípravy na košický maraton. Člověk míní....
Uběhlo pár měsíců a já si postupně začal uvědomovat, že si svou účastí nejsem jistý. Nechtělo se mi obětovat 2-3 měsíce tvrdé přípravy, kdy bych musel odsunout úplně všechno stranou. S obdobím přípravy se mi totiž křížily další aktivity, které jsem nechtěl ani odsunout a ani ošidit. A taky jsem v těch Beskydech nebyl skoro dva roky ani na kole, ani na výletě. Na horáku jsem letos skoro neseděl... Navíc se mi během placení kartou po internetu vyskytly nečekané potíže! Tři dny po sobě jsem nebyl schopný uhradit startovné. Ač jsem tuto operaci prováděl nesčetněkrát košice zaplatit nešly...Zkoušel jsem to hodněkrát. Je fakt, že letos jsem skoro nezávodil, spoustu závodu jsem odřeknul, ale na "košice" jsem se těšil. Ale člověk míní....

A tak se po krátké vsuvce můžu vrátit do Beskyd. Ještě ve středu jsem Majce tvrdil, že na tuto horskou akci nejdu. Mám už takovou zkušenost, že opravdu dlouhé tratě nejdou obejít (objet) ani na pohodu. Prostě je toho moc. Ale zelené kopečky mne lákaly a tak jsem v pátek zrušil již domluvený výlet na kole a začal se chystat na "běh". Prostě jsem tam chtěl jít. Když bude nejhůř seběhnu do údolí, však to tam znám. Alespoň uvidím spoustu známých (hlavně X-trailáky ) a fakt mne ta příroda lákala. Své obavy jsem si ošéfoval ruškou, takže jsem byl úplně v klidu. V sobotu jsem přijel do Lomné a užíval si předstartovní atmosféry. Užíval úplně jinak. Koukal jsem na lidi jak se hecují, jak jsou nervózní, jak se rozklusávají. Bylo to hezké, když sám jsem byl úplně v klidu. A taky jsem potkal Petra s Dášou, lidi z Orlové, bylo to jako návrat domů. Vždyť na Lysacup už taky nechodím...

ssm_2013_24.jpg

A už tady je start. Známi očekávají, že se prudce rozběhnu, ale opak je pravdou. Koukám kolem sebe vzpomínám na dětství, kdy jsem tady jezdil ke strejdovi na chatu Biftek. Bylo mi fajn. Pod Polanou jsem hledal strom, kde jsme měli houpačku. A pak už se to zvedlo a občasný poklus přešel do chůze. Sem tam jsem utrhnul ostružinu. Kozubka tu byla za chvilku. Následoval seběh do údoli. Tady jsem narozdíl ode všech ostatních raději šel, vědom si toho, že po seběhu bych si bez tréninku odrovnal stehna. I tak jsem je dole cítil, což mne překvapilo. Závoďácké škubání jsem utlumil, tím že jsem si vytáhnul nektarinku a pomalu ji chroupal. Z údolí se stoupalo na Ostrý. Tady jsem si dovolil zvýšit tempo. Ne že bych běžel , ale chůže byla s pomocí hůlek hodně svižná. možná až moc. Pak se kousek klusalo a už tu byl Kamenitý. Dvacet bylo za mnou a úplně bez únavy to nebylo. No uvidíme. Na trati jsem potkal Luďka, ale při seběhu mi zase zmizel.

imag0224.jpg

Cestou z kopce jsem se vždycky propadal v pořadí, ale o to v tu chvíli nešlo. No ale musím se hlídat, pořád je ve mně kousek závoďáka . Ale i tak mne bavily komentáře známých: "No ty nám za chvilku utečeš..." "Jistě se do toho opřeš..." Bylo těžké to vysvětlovat. Nevěřili. Ale vážení BEZ TRÉNINKU TO NEJDE. Na Kozím hřbetě už jsem věděl, že to s tím během je čím dál horší. Ne že bych neměl sílu, ale lýtka mne lechtaly příznakem křečí. To že jsem měl energie dost jsem poznal hlavně ve stoupání. Na slunci se už někteří kolem mne motali a do kopce jsem se jim v pohodě vzdaloval. Oni si to vynahrazovali seběhy. A na Kozím mi volal i Mirek ohledně Pently. Vyzvídal co dělám - byl jsem trochu zadýchaný. Na Malém polomu jsem si sednul, pojedl a napil se. Byl tam chlapík, který zrovna zkolaboval. Měl tam kamarády, kteří se o něho starali. Určitě to dobře dopadlo. Byl vyčerpaný....

imag0225.jpg

Pokračoval jsem dál a hlavně si dával pozor na pro tělo neobvyklý pohyb. Stejně jsem to neuhlídal. Zakopnul jsem a při zavrávorání jsem dostal křeč do obou lýtek a do ramene Divné, ale jak jsem se u toho zakopnutí zkroutil, tak se to povedlo . No bylo to slabé, dalo se to rozchodit, ale už jsem tušil, že bude veselo. Byl jsem kousek před Burkovým, na občerstvovačku na Muřinkovém to mělo být kus a tam bych mohl sejít do údolí. Ale seklo mne. Dostal jsem pořádnou křeč do lýtka, pak do druhého, nakonec i do chodidel a prstů u nohou. No seděl jsem tam dlouho. Snad půl hodiny. Lidi byli super. Všichni se ptali, jestli nepotřebuji pomoc. Musel jsem se hlavně udržet v klidu, aby si zmožené svaly odpočinuly. Pořád se to vracelo a já přemýšlel o tom, že asi budu muset využít číslo horské služby. Byl jsem pořád v pohodě, psychika dobrá, akorát jsem nebyl mobilní. No po několika pokusech o obutí se to povedlo a já mohl pokračovat. Kamarádům spoluběžcům/spoluchodcům děkuji za vodu a magnesko, o které se se mnou rozdělili. Ona to byla spíše psychická pomoc, vždyť jsem měl vypitý "kejml" s vodou a rozpuštěnými minerály. A jak se snažím vysvětlit svým kamarádům: většina křečí (možná všechny) na závodech jsem z přepálení tempa a hlavně z toho, že chceme po svých svalech něco, na co nejsou dostatečně trénované. Ověřoval jsem si to skoro deset let, ale to je jiný příběh. Křeče na vás neskočí z křoví a nezkazí vám závod. Závod si zkazíte sami, že to přeženete nebo málo trénujete.

Hlava mne hnala do klusu, ale lechtání se zase ozývalo. Říkal jsem si ře raději půjdu, než bych deset metrůběžel a pak půl hodiny seděl. Doplnil jsem vodu na Muřinkovém a pokračoval dál. To už přece dám. Nohy jsem nakonec nějak překonal a já se i rozběhnul. Vidina polévky na Skalce mne hnala dopředu. A když jsem si ještě nasadil sluchátka a pustil Static-X do uší, tak jsem "letěl" jako vítr. No trochu zchromlý, ale už jsem si věřil i na limit. Ale o ten přece nešlo a tak jsem se občas i zastavil a fotil na mobil tu krásu kolem sebe. Byly doby, kdy jsem se tu občas proháněl na bajku a tak jsem i zavzpomínal. Třeba jak jsme se hecovali kdo sjede Velký polom směrem na Muřinkový atd...Ale už tu byl Tetřev, to už dám i s bodákem v prd... Najendou je pode mnou Severka. Tady jsem se učil lyžovat. Z Mostů jsme makali s lyžemi na zádech nahoru abychom, stihli kotvu na malém vleku. Jinak se šlapalo a na velkou sjezdovku jsme si netroufali. Muldy byli větší než my. Mosty , Přeláč a ani ratráky tehdy ještě nebyly... Ale co to, nikde nevidím značení fávorky. Ohlídnu se a zjistil jsem, že jsem přehlednulznačení závodu, které odbočilo po sjezdovce rovnou dolů. A já jsem myslel, že ještě 500 metrů a jsem na v cíli. Sakra ten seběh po sjezdovce mne zabije. No o seběhu nemohla být řeč, ale teď už nebudu brečet. Zpátka nahoru jsem se ždímal, ale v kuse jsem to už nevyběhnul. Do cíle dobíhám minutu po limitu.

imag0226.jpg

Došlo i na polívku a kofolu, poseděl jsem se a poklábosil s Petrem a Dášou. Společně jsme  sešli i dolů a nakonec nás od sjezdovky odvezl i autobus zpět do Lomné. Ještě že tak. Tam jsem potkal i další známé a po tombole se jelo domů.
Nevyhrál jsem, nikoho jsem neporazil, ale přesto jsem měl báječný pocit z hezkého dne. Vzpomínky nezkalilo ani to, že jsem se ještě tři dny nebyl schopný zvednou z mísy 

Takže trénujte. Nemusíte vyhrát, ale když se budete hýbat, tak to lépe zvládnete a více si to užijete.

Takže mnoho hezkých zážitků vám přeji. Váš Vlastík

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Slezsky maraton

(Majka, 27. 8. 2013 16:40)

Ale byl to kraaaasnyyyy den.....